..::: Filadelfský experiment  :::.. (článek převzán z tiscali.cz)

Záhada známá pod jménem Filadelfský experiment patří mezi klasické případy, kdy relativně jednoduchý problém časem narostl ve stejně tajemnou záhadu, jako je třeba UFO, a vedle řady knih se dočkal i zfilmování.

Podle milovníků záhad a spiknutí se jednalo o tajný projekt amerického námořnictva, snažícího se získat radarovou neviditelnost. Na pokusech se údajně začalo pracovat již v roce 1933 v Ústavu pro pokročilá studia, posléze se do čela vědců dostal Nikola Tesla a pod krycím názvem Duha proběhl v roce 1940 první úspěšný pokus.

Samotný pokus proběhl 12.8. 1943 ve filadelfském přístavu s torpédoborcem USS Eldridge. Pozorovatelé nejdříve loď viděli zahalenou v zelené mlze, po chvilce se loď ztratila úplně a objevila se v 610 km vzdáleném přístavu Norfolk, aby se po 4 hodinách zase objevila ve Filadelfii. Loď byla údajně těžce poškozená, ještě více pak utrpěla posádka. Někteří námořníci zešíleli, někteří běhali po palubě v plamenech, jeden nebožák byl dokonce zapuštěn do paluby, někteří zmizeli (údajně do jiného časového prostoru). Ostatní měli potíže až do zbytku života, několik jich prošlo zdí a zmizelo, jedna dvojice námořníků měla zmizet v baru před očima desítek svědků. Jiní zase vyprávěli o tom, že se dostali do jiného světa a mluvili tam s cizími bytostmi.

K pokusu mělo být použito na obou pólech zploštěného centrálního rotujícího elektromagnetického pole. Teoretické podklady byly práce o Hilbertově dimenzi a Livensonovy rovnice času. Podkladem byla také Einsteinova unitární teorie pole, o které později sám uvedl, že je nekompletní. Armáda však podle této teorie vypracovala metodu vychylování světla o 10 procent. Podle teoretiků záhad došlo při experimentu k rozkmitání prostoru, nestabilnímu energetickému poli vyššího řádu a otevření tunelu na pomezi paradimenzní hranice. Námořnictvo samozřejmě všechno ututlalo, palubní deník zmizel, údaje o pohybu lodi byly zfalšovány a z archivů místních časopisů se ztratily celé stránky nebo dokonce čísla.

Americké námořnictvo se celkem podle očekávání staví k otázkám o Filadelfském experimentu značně odmítavě. A jak to všechno bylo ve skutečnosti?
Podle armádních historiků se mýtus váže ke knize The case for UFO, kterou v roce 1955 vydal Morris Jessup. Tomu se později dopisem ozval Carlos Allende, který tvrdil, že byl svědkem pokusu a popsal jeho historii v podstatě tak, jak ji známe dnes. Zanechaná adresa zněla na poštovní schránku a Allendeho identitu se nikdy nepodařilo vypátrat.

V roce 1956 dostal americký Úřad námořního výzkumu kopii Jessupovi knihy plnou inkoherentních ručně psaných poznámek popisujících detailní znalost létajících talířů, a přivolaný Jessup poznal rukopis svého tajemného svědka. Dva zaměstnanci úřadu se o poznámky začali zajímat, knihu nechali přepsat i s poznámkami a později ji vydalo nakladatelství Varo.

Samotné námořnictvo tvrdí, že v té době docházelo ve Filadelfii ke dvěma typům pokusů – jednak snaha o degaussing, která měla loď učinit neviditelnou pro magnetická torpéda, a potom testování nových nových vysokofrekvenčních generátorů (1 000 kHz místo tehdy běžných 400 kHz) na lodi Timmerman. Oficiální odpovědí námořnictva na otázku, jestli Filadelských experiment existoval, je potom jednoznačné ne.

Pokusy o degaussing popisuje svědek Edward Dudgeon, v té době sloužící na lodi Engstrom: “Kolem celé lodi byly nataženy kabely, kterými se přivádělo vysoké napětí, které mělo změnit magnetický podpis lodi. Civilisté a firmy, které se na pokusech podíleli, pak opakovaně slyšeli povídání námořníků o tom, že jejich loď bude neviditelná, čímž mysleli neviditelná pro navádění magnetických torpéd.” Eldridge a Engstrom přitom kotvily vedle sebe, a obě posádky chodily do stejných hospod.

Jeden z “důkazů”, které milovníci záhad uvádějí na podporu své verze událostí, je tajemné zmizení několika námořníků z baru. Již zmíněný Dudgeon si celou záležitost pamatuje výrazně jinak, byl totiž jedním z těch zmizelých. Když v baru vypukla rvačka, Dudgeon a dva další námořníci, kteří byli jako on ještě příliš mladí na alkoholické nápoje, byli servírkou urychleně odvedeni zadním vchodem. Servírka, obávající se následků z prodeje alkoholu mladistvým, potom vojenské policii všechno zapřela. A když ráno Engstrom odplouval, Eldridge již na molu nebyla, protože odplula v 11 večer.

Ani druhý důkaz není příliš pravděpodobný. Přenos lodi do Norfolku byl vysvětlován tím, že nebylo možné vykonat cestu během pár hodin, protože díky bezpečnostním opatřením, minám a protiponorkovým sítím cesta normálně trvala dva dny. Pro podobné účely však námořnictvo tehdy používalo vnitrozemský kanál Chesapeake-Delaware Canal, který podobné zátarasy míjel a cesta trvala pouhých šest hodin.

I tak ale zůstává pozoruhodné, že povídání duševně narušeného Allendeho, častěji píšícího pod jménem Allen, přetrvává dodnes a je jednou z nejčastěji citovaných záhad.




..::: A jak se na to koukají blbci? :::.. (převzato ze serveru osud.cz)
Počátkem třicátých let našeho století probíhaly na chicagské univerzitě pod vedením J. Huntchindona a J. Kurthauera výzkumné studie sledující osvětlení fyzikální podstaty času, relativity a optické neviditelnosti. Tyto práce se odvíjely od dřívejších teoretických prací D. Hilberta (Hilbertovy dimenze) a navazujících matematických studií, známých spíše jako Livensonovy rovnice času. V roce 1936 po rozšíření projektu k nim přistoupil i N. Tesla a převzal vedení experimentální části výzkumů. Projekt získal podporu vládních složek a dostal jméno Project Rainbow (Duha). Vzhledem k vývoji mezinárodní situace a zejména s přihlédnutím k nachylující se válce s Japonskem o Pacifik, požadovalo válečné námořnictvo USA vyřešení problému odchylování nepřátelských torpéd, dělových nábojů, dosažení radarové neviditelnosti a posléze i optické neviditelnosti v případě velkých obchodních a válečných plavidel. Podstatou experimentu bylo vytvoření silného elektromagnetického pole obklopující loď, které by dokázalo odchýlit mikrovlnné radarové záření i světelné fotony.

V roce 1941 byl N. Tesla pověřen vládou uskutečnit experiment zneviditelnění torpédoborce USS Eldridge DE 173 o výtlaku 1230 brt, plně obsazeného posádkou. Vzhledem k nedobrému vývoji válečné situace v Pacifiku naléhala vláda na max. urychlení experimentu, což Tesla odmítl a naopak požadoval mnohem více času na dořešení některých evidentních nedostatků teorie. Teslova opatrnost vycházela z jeho prací z dvacátých let, týkajících se existence fenoménu jím nazvaného "Zero Time" (nulový čas), který je charakteristickým prvkem každého v čase vzniklého systému, tedy i člověka. Tesla v roce 1920 sestrojil referenční generátor pracující s frekvencí 30 Hz, který dovolil hodnoty ZT přesně změřit. Posléze Tesla zjistil, že ZT mají nejen lidé, ale i různé makroskopické artefakty, dokonce i planeta Země a některé dimenze, což nasvědčuje, že byly v určitém čase s jistým úmyslem stvořeny Univerzálním Vědomím-Bohem (Stvořitelem). Tesla dále zjistil, že mnoho lidí má hodnotu ZR řádově větší, než odpovídá předpokládanému stáří Země a celé sluneční soustavy. Plyne z toho závěr, že buďto bylo stáří Země a sluneční soustavy chybně odhadnuto, nebo byl člověk stvořen kdesi jinde mimo sluneční soustavu. To by odpovídalo tvrzení mnoha starých knih (Kniha Dhyanů, Kabala, Tonalamatl aj.), o původu člověka ze vzdáleného Vesmíru a tuto oblast "stvoření druhu" odhaduji kdesi v systému Plejád či Orionu. Vraťme se zpět k Rainbow Projectu. Když Tesla odmítl uskutečnit experiment zneviditelnění USS Eldridge ve zkrácené lhůtě, byl z funkce ředitele projektu odvolán a nahrazen vstřícnějším J. von Neumannem, který byl Teslův oponent a rival. 20. července 1943 byl tedy experiment podle von Neumanna doveden tak daleko, že mohl být uskutečněn....

USS Eldridge byl zakotven u mola ve Philadelphia Navy York (Filadelfská námořní báze na leteckém snímku vpravo z roku 1947) a plně obsazen posádkou, načež byl uveden do bojové pohotovosti. Během samotného experimentu, který později vešel do povědomí jako neblahý Filadelfský experiment, bylo dosaženo úplné optické neviditelnosti po dobu asi 15 minut a byla vidět pouze proluka ve vodní hladině, vytvářená neviditelným trupem. Nedostatečné zvládnuté fyzikální aspekty projektu však způsobily rozkmitání prostoru, vzniklo nestabilní energetické pole vyššího řádu, a to vyvolalo otevření časového tunelu na pomezí paradimenzní hranice, kolem které začal celý systém obsahující USS Eldridge i jeho posádku oscilovat, až se zhroutil. Tyto události teorie nepředpokládala. Vysvětlení události bylo nalezeno později v rámci studií k projektu Montauk. Ukázalo se, že optická neviditelnost odklonem světla podél elektromagnetického pole obklopujícího USS Eldridge se nemůže podařit, protože toto pole je příliš slabé, ale naopak je dost silné, aby mohlo vyvolat otevření portae inductae, do níž USS Eldridge vstoupila a celý systém pak osciloval kolem hranic obou paradimenzí. Projevilo se to tím, že USS Eldridge se po několika minutách přemístil z Filadelfie do Norfolku ve Virginii a posléze do Portsmouthu, načež se opět ocitl u mola Philadelphia Navy Yardu. Prostorová oscilace probíhala proto, že celý systém neměl uzavřen "prostorový a časový zámek". Část posádky měla následně různé zdravotní potíže, několik námořníků bylo psychicky dezorientováno a několik z nich utrpělo i vážné mentální poškození.

Další experiment proběhl 12. srpna 1943, ale již šest dnů před tímto datem se nedaleko místa experimentw zdržovaly tři letouny UFO neznámého původu. V okamžiku zahájení experimentu byl jeden mimozemský letoun stržen do časového víru a ten jej zanesl do roku 1983, kdy se 12. srpna objevil v podzemní hale objektu projektu Montauk. Ostatní dva mimozemské letouny se včas vzdálily. Oproti předcházejícímu experimentu byly použity tři synchronizované generátory a každý napájel dvojici Helmholzových cívek, řazených v opačném gardu, podle původního Teslova projektu. Průběh experimentu monitorovali v kontrolní místnosti v podpalubí dva vědci, bratři Edward a Duncan Cameronovi, kteří byli součástí von Neumannova týmu. Po dobu asi šesti minut od zahájení experimentu probíhalo vše dobře, USS Eldridge byl viditelný jen obrysem. Záhy se však experiment vymkl kontrole a došlo k oslnivě modrobílému záblesku, který (jak dnes víme) provázel otevření časového tunelu na hranici paradimenzí. Oba bratři vyběhli z řídící místnosti a skočili přes palubu Eldridge, oproti očekávání však nedopadli do moře, ale ocitli se na suché zemi v prostoru Montauku, bylo však 12. srpna 1983. Došlo k tomu, že bratři vlastně proskočili vytvořeným časovým tunelem do budoucnosti, vzdálené přesně 40 let. V objektu Montauk, nacházejícím se na Montauk Pointu na východní části poloostrova Long Island nedaleko New Yorku se setkali se stařičkým von Neumannem, který je žádal, aby se vrátili ještě otevřeným časovým tunelem zpět do roku 1943 a dosud probíhající experiment přerušili za každou cenu. Tak se i stalo a bratři Cameronové se po návratu snažili experiment zastavit nejprve tím, že odpojili kabely přivádějící energii k cívkám, ale experiment probíhal dále, protože systém již čerpal energii z prostoru. Bratři proto museli zničit jednotlivé přístroje a skupinová propojení a teprve pak se experiment zastavil. Edward zůstal v roce 1943, ale Duncan dosud neuzavřeným časovým tunelem proskočil zpět do roku 1983 a zůstal v Montauku. Byla to však jeho osobní tragédie, protože z teoreticky dosud neobjasněných důvodů neobyčejně rychle zestárl a zemřel. V té době však již byl projekt Montauk tak pokročilý, že vědci na příkaz von Neumanna sejmuli otisk jeho paměti a uložili jej do v paměti centrálního počítače. Když se později rodičům Cameronovým narodil další syn a dospěl, byla mu v Montauku vymazána jeho autentická paměť a nahrazení pamětí Duncanovou, uloženou v počítači. Tento třetí bratr pak žil pod jménem Al a byl vychován v Bielikově rodině. (Jeho výpověď najdete zde v angličtině, pozn. red.) Tato výměna se odehrála v roce 1963, takže paměť Ala končí rokem 1963 a paměť Duncanova tímto rokem začíná. Tato podvojná paměť způsobila později Duncanovi II. mnoho psychických problémů. Později vyšlo najevo, že zmíněná výměna paměti (paměťové signatury) byla provedena v rámci hluboce utajového amerického projektu, o němž není známo ani jeho jméno.

Vraťme se však do okamžiku, kdy bratři Cameronovi s vypětím sil zastavili Filadelfský experiment. Po návratu USS Eldridge se vědcům a pozorovatelům z USS NAVY naskytl příšerný pohled na moderní verzi Dantova pekla. V podpalubí bylo mnoho námořníků doslova rozdrceno, další vrostli svými těly nebo končetinami do palubních nástaveb a pancéřování, všichni byli psychicky dezorientováni a vyšinutí, část posádky zešílela. I v pozdějších letech je periodicky postihovala řada potíží souvisejících s dosud rozkmitaným časoprostorem, jehož součástí se v čase experimentu stali. Radiový stožár USS Eldridge byl přeražen, nástavby z větší části zničeny a elektrické vybavení spálené. Po tomto tragickém debaklu se velení NAVY rozhodlo k poslednímu experimentu s lodí bez posádky a ten proběhl koncem října 1943. Tnetokrát byl na USS Eldridgi instalován i Teslův generátor nulového času ZT. Asi 15-20 minut po zahájení experimentu byl USS Eldridge opticky neviditelný, ale když se opět objevil, chyběly některé části vybavení (převodníky, generátory) a lodní nástavby byly zdevastovány. Pod dojmem neúspěchu vláda USA i velení NAVY projekt Rainbow zastavily a po opravě byla loď prodána Řecku.

Tak skončila jedna z neslavných etap vědeckého výzkumu, který svými životy a zdravím zaplatilo několik desítek lidí, kterým neopatrní, málo předvídaví a nezodpovědní vědci doslova otevřeli brány pekla. A. Einstein byl událostmi tak hluboce rozrušen a deprimován, že zničil svoji téměř dokončenou práci o Grand Unified Theory (teorii jednotného pole), protože si část viny za zmíněné události přičítal sám sobě. Příčiny zmíněného neúspěchu projektu Rainbow jsou pravděpodobným důsledkem toho, že v čase experimentu nebyl respektován fenomén Zero Time a White Noise. O ZT již bylo pohovořeno a je zřejmé, že tvoří zmíněný "časový zámek", který je nutno pevně zaklapnout, má-li se účastník experimentu vrátit zpět do času, ze kterého vyšel (přesněji do téhož časového toku). "White Noise" (Bílý šum) představuje v podstatě specifickou energii prostoru, cosi, co můžeme považovat za přesnou energetickou signaturu toho kterého prostoru, ze kterého cestovatel do časového tunelu odchází. White Noise tedy představuje zámek prostoru, který je nutno na počátku cestování časem zaklapnout, aby se časový turista opět ocitl na výchozím místě.


poznámka pod čarou: naprosto jistě vím, že daleko vtipnější článek napsal o tomto projektu Jaroslav Chvátal, známý to úchyl všemožné demagogie. Bohužel svůj článek už asi stáhnul. Nikde ho totiž nemůžu najít.